TERMÍNY TÁBORŮ 2012:

     

Opět si dovoluji všechny zájemce pozvat na tradiční

letní táborovÉ Brigády

v jihočeských močálech.

Akce jsou vhodné pro dívky i mladé muže, hlavní náplní je úklid posekané trávy z mokrých luk a rašelinišť v přírodních rezervacích.

Nejčastějším pracovním nástrojem bývají v případě dívek hrábě, v případě mužů vidle. Pracovní podmínky bývají náročné. Pracuje se cca 7 hodin denně za plat 50 – 70 (výkonní jedinci) Kč/hod. Kromě práce je součástí akcí zpravidla i nepracovní program. Ten sestává zejména z celodenních cyklistických (někdy pěších) výletů do přírody Třeboňska, Novohradských hor, Šumavy či České Kanady. Občas se můžete setkat se čtením básniček či trochou společného kreslení aj.

Podmínky účasti: Věk od 16 let výše, chuť pracovat a schopnost odolávat nepohodě (zima, horko, komáři, voda, drzé požadavky náčelníka atd.) Podmínky na akci: Bydlení ve velkém vojenském stanu (nebo ve vlastním) na okraji rezervace, vaření společné - náklady rozpočítané mezi účastníky (asi 70 Kč/os./den). Počet 6 - max. 16 osob. Vegetariáni apod. jsou vítáni, smažky a alkoholici nikoli. Nutné vybavení: kolo!!, doklady, holínky, pláštěnka, spacák, karimatka, teplé a náhradní oblečení. Vhodné vybavení: hudební nástroje, vlastní básně či texty. 

TERMÍNY:

V tomto roce se kvůli problémům ve státní správě zpožďuje zadávání prací v jednotlivých rezervacích. Zatím vše vypadá aktuálně takto:

Předpokládané termíny:

9. 7. – 20. 7. PP Slavkovické louky

23. 7. – 4. 8. NPR Brouskův mlýn nebo Voj. újezd Boletice

6. - 18. 8. NPR Brouskův mlýn nebo Voj. újezd Boletice

Po 27. 8. lze zatím předpokládat, že se budou kosit pozdě zadané rezervace na Českobudějovicku.

Kdo tedy uvažuje o zářijové brigádě, tak je tady jistá šance…

ZÁVAZNÉ PŘIHLÁŠKY: Písemně nebo e-mailem nejpozději 2 týdny před akcí na adresu:  Ing. Jiří Marek - STROM, Chvalkov 22, 374 01 Čížkrajice. Tel.: 606 445 391, e-mail: marek.chvalkov@tiscali.cz nebo istrom.cz@gmail.com. Uvádějte nejen mailovou, ale i standardní adresu!!! Při obsazeném termínu Vám nabídnu náhradní.

Na setkání se těší  Jirka

 

Informaci o srazu pošlu e-mailem vždycky asi týden před začátkem akce. Případně mi volejte na tel.: 606445391.

 

 

 

 

Pro zájemce jsem na toto místo vložil jeden rozhovor, který nakonec nevyšel:

 

S Jiřím Markem

o cestování a bojování láskou

(rozhovor vedla Lucie S. Groverová)

 

 

 

v  Pokud vím tvoje cestování začalo po revoluci, kdy jste s kamarádem využili nabyté svobody k cestě do víceméně náhodně vybrané země, kterou byla Indie. Tam jste se stali  účastníky  kampaně za osvobození Tibetu během které náš tehdejší prezident Václav Havel, který tam byl na státní oficiální návštěvě, ve svém projevu naznačil vizi globálního soužití odlišných kultur. Následovaly další cesty. Kam a proč?

 

No, ono to cestování začalo mnohem dřív. S kamarádem jsme celou dobu studií vandrovali s batohem, převážně po Slovensku. Také se nám ještě za komunistů omylem podařilo narušit „těritórium Savjétskovo sajuza“ atd. Takže toulavé nohy jsem měl vždycky. Ta Indie byla náhodná jen částečně. Už tenkrát jsem měl základní ponětí o indické filosofii a indické společnosti a táhlo mě to tam. Během cesty jsme kromě festivalu na podporu Tibetu navštívili mimo jiné i Gándhího ašram u Ahmedabádu v jeho rodném státu Gudžarát. To byl jeden z impulsů, díky nimž jsem později začal psát knížku o nenásilí. Důležité bylo i to, že jsme do naší první Indie jeli po souši a procestovali jsme tak dost velkou část muslimského světa. Mimochodem do mé první Indie jsem odjížděl (jak se sluší na člověka vychovaného socialistickým školstvím) jako materialista a po necelých třech měsících jsem se vracel domů jako člověk věřící v Boha. Tímto způsobem se u mě projevil náraz obrazů bídy a lidského utrpení. 

 

Další cesta následovala až po sedmi letech. Byla to znovu Indie a okolní státy. Impuls byl částečně soukromý. Po rozpadu mého manželství, který jsem těžce nesl, jsem konstatoval, že mě můžou zachránit jen „indické oči“. Přeloženo do češtiny to znamenalo, že jsem potřeboval znovu kontakt s indickou mentalitou, jejich živostí, bezprostředností, jednoduchostí, s jejich lehkostí bytí. Člověk žijící objektivně na dně, nemocný a zcela bez prostředků pro sebe i své blízké, se tam na Tebe dokáže koukat živýma a smějícíma očima. Takže jsem jel za „indickýma očima“ a našel jsem kromě nich také rybáře na malém ostrůvku Svatý Martin na pomezí Bangladéše a Barmy, křesťany ve východoindickém svazovém státu Mizóram a buddhistické Čakmy v Tripuře a v bangladéšských horách… 

 

Poslední (předloňská) cesta, nás po dalších sedmi letech zavedla do Kambodže a Laosu. Chtěl jsem na vlastní kůži vnímat, co s nějakým národem dokáže udělat tak šílená zkušenost, jakou byla vláda kambodžských Rudých Khmérů. Pokusit se porozumět tomu, proč se to stalo. A kromě toho jsme jeli s Jindrou opět i hledat místa, kde žijí obyčejní lidé nepřeválcovaní masovou turistikou, místa vzdálená obvyklým turistickým cílům.  

 

 

v  Zmiňovala jsem Václava Havla a jeho vizi, jak vnímáš ty sám možnost globálního soužití odlišných kultur?

 

Často mi přichází na mysl věci v tom smyslu, jak vnější tlak působí na minority. Mizu v Mizóramu se semkli a uzavřeli před zbytkem Indie (kulturně atd.) a Indie je díky tomu izoluje od kontaktu s ostatním světem. Čakmové v sousední Bangladéši i v indickém státě Tripura se neuzavřeli, byli postupně přečísleni a ze zoufalství se začali bránit silou. Teď mají gerilovou armádu a svět se na ně dívá jako na teroristy. Bunongy (a ostatní horské kmeny  skupiny Čunčietů) ve východní Kambodži Rudí Khmérové sestěhovali z džungle do komun a bylo vymalováno. Spousta příslušníků kmenů se nechala Pol Potem naverbovat. Když dobyli v jednotkách Rudých Khmérů Phnompenh, pili ze záchodových mís, protože je považovali za studánky. Po létech se někteří vrátili do džungle, většina si už neuchovala své zvyky a od většinových Khmérů se liší jen křesťanským vyznáním. Thajští Akha u Chiang Rai  - tam jsem přišel s čerstvými zážitky od laoských Akha - a rozbrečel jsem se.  Následek převálcování turistikou byl brutální. Akha se v Thajsku nechávají najímat jako u nás Ukrajinci, ženy už nechovají zvířata a nepěstují rýži na kopcích, jsou tlusté a ztratily hrdost. Na zbloudilého turistu (ti informovanější už jezdí asi hlouběji do hor) se vrhnou se spoustou předražených cetek, jsou hrubé, nenosí Akha oděvy... Nicméně materiálně se mají líp, než
laoští Akha. A jeden den cesty odtud na laoské straně ještě pár let možná vydrží jiný svět. Svět žen, které na moji prosbu o fotku nereagují slovy „Kolik za to?“, ale jen lehce odmítavě zavrtí hlavou. Třeba to jak Akha svého dzoemu - náčelníka a velekněze chrání před kontakty s vnějším světem, jak ještě žijí podle Akhazangu, neboli "cesty Akhů"...  Jak to, že si své tradice uchovali právě v izolovaném Laosu? Jak to, ze je komunisti "nepřeválcovali" jako jinde v komunistických zemích? Své tradice si asi zachovala i minimálně část čínských Akha. Nejsem odborník a na spoustu těch otázek neznám odpověď nebo jsou to jen mé domněnky.

Ještě jedna věc: naprosto mě vyvádí z míry, když nějaká křesťanská misie pomáhá minoritě s tím, že následně obrací dospělé či děti dané minority na svou víru. Třeba jen tak, že řeknou něco v tom smyslu, „Pokud nás chcete potěšit a dát nám najevo svou vděčnost, přemýšlejte o naší víře“, či tak něco. Nechtějí hmotné statky, ale kradou duše. To říkám z pozice člověka chodícího s rodinou v neděli na mši do kostela. Kombinace nového křesťanského kostela a totálního rozvratu tradiční kultury a hodnot v první z thajských Akha vesnic, kterou jsem navštívil, mě naprosto odrovnala…

 



 

v  Říkáš, že  Mizu v Mizóramu se semkli a uzavřeli před zbytkem Indie. Co takové semknutí v sobě obnáší? Jak to udělali? Jsou tedy nadále schopní přežít a udržet svoji kulturu?

 

 

Mizu, či správně asi Mizó (Mi = lidé, zó = hory) měli možná štěstí, že zůstali na svém území většinovou populací. Odlišovali se vírou (křesťané) i životním stylem od zbytku Indie a obývali okrajové horské území vklíněné z větší části mezi Bangladéš a Barmu. Možná sehrál svou roli i pasívní odpor – případní přistěhovalci asi neměli šanci se na mizóramském venkově integrovat do společnosti. Indie možná nechtěla riskovat ozbrojený konflikt v horách na pomezí třech států (za hranicemi v Barmě i Bangladéši žijí příbuzné horské kmeny). Každopádně Mizóram získal v roce 1972 statut „Svazového teritoria Mizóram“. V roce 1987 12 horských kmenů z Mizóramu, bangladéšských Čitágáonských hor (hlavně buddhističtí Čakmové) a barmského Arakánského pohoří utvořilo „Organizaci za osvobození horských kmenů“ s cílem spojení oblastí a vytvoření samostatného nezávislého státu. A v témže roce Indie povýšila Mizóram na úroveň indického svazového státu. Snad to tedy pro bylo menší zlo. Mizóramci jsou sice dlouhodobě neprodyšně odděleni od zbytku světa (nemohou téměř získat cestovní pas a naopak území je téměř zcela uzavřeno před zahraničními návštěvníky), nicméně si žijí prakticky zcela po svém. To znamená do značné míry „po našem“. Žijí svou křesťanskou vírou (mnohem živější, než je křesťanství u nás), poslouchají své Smokie, Dire Straits či Abbu, jsou skromní, hrdí, mají svou vládu se dvěma ministry životního prostředí (tedy jeden je ministr ŽP a druhý ministr pro ochranu vody a půdy). Nemají svou armádu a zdá se, že jim nijak nechybí. Jejich izolace je trápí. Pamatuji na kluka, který mi tam říkal, že nás znají z televize a internetu, že mají stejné hodnoty jako my, ale že ani jeho padesátiletý táta nikdy neviděl živého bělocha… Ti Čakmové (buddhisti) z Bangladéše a z oblastí indického svazového státu Tripura přiléhajících k Mizóramu, ti neměli tolik štěstí. Dodnes bojují, v Bangladéši mají „Šánti Báhiní“ – „Mírovou armádu“, blokují silnice, občas unáší turisty, ale jejich sebeurčení je v nedohlednu. 

 

V  Mizóramu jsem subjektivně cítil vnitřní sílu té komunity. Nějaký podobný náboj snad musely mít komunity prvních křesťanů. Hrdost, skromnost, mírnost, vřelost. Víc to nejsem schopný popsat.

 

 

 

V nedávné době byl v České televizi uveden dokument s názvem „Unesl svoji rodinu“, zachycující život muže Američana, který nejprve začal pomáhat lidem kmene Akha a po několika letech se i oženil s tamní domorodou dívkou. Následně ho situace přiměla přestěhovat ženu a děti do USA. Ten film v sobě obnáší více aspektů. Jeden z nich ale je domorodá žena v úplně odlišné kultuře, bez své širší rodiny, děti Akha sledující  televizi, baštící chipsy…. Nečiní snad ten muž svým způsobem totéž, proti čemu sám „bojuje?“ Jaké je řešení? A je další zviditelňování situace Akhů opravdu pomocí?

 

Akhům (aspoň laoským) myslím zviditelnění moc nepomůže, bojím se, že naopak. Jednak je převálcujou turisti, druhak peníze z turistického boomu v naprosté většině shrábnou komunisti. Pro Akhy bylo myslím dobrým období bez války (čili snad uplynulé čtvrtstoletí) a současně období nezájmu ze strany vnějšího světa i vlastní vlády. Na to by ale bylo dobře zeptat se jich samotných. Třeba to vnímají jinak. My jsme nadšení jejich zachovalou kulturou a životním stylem, ale oni by možná radši měli lékařskou péči, lepší bydlení a televizi. I když třeba ta hrdost na příslušnost ke kmeni je tam zcela zřejmá. 

 

Thajští Akha kromě turistiky evidentně bojují i s vlastní vládou (či s královnou), která jim bere půdu. Tam už na sebe naráží dva světy. Součástí „Cesty Akhů“ je zásada, že půda se nemá vlastnit, ale užívat. Nevím, jestli thajští Akha mají na „svou“ půdu právní nárok. Každopádně ti laoští půdu na níž žijí nevlastní. Možná také jednou přijde někdo, kdo je začne vyhánět. V boji o vlastní půdu ale asi potřebují Akha zastání, protože sami si nepomůžou. V tom směru ten Američan z dokumentu dělal záslužnou věc. Vidím pozitivně, že jim pomáhal. A nevidím pozitivně, že si vzal ženu Akha. Jenže lásce se těžko poroučí. Nicméně laoští Akha jsou zatím prý v tomto ohledu striktní. Nejsi Akha – máš smůlu. Údajně nikdy nepřistupují na smíšené sňatky ani s jiným kmenem (s Lahu, Hmong či Khamu). Natož s Američanem. Ačkoli ten Američan byl specifický tím, že jim dlouhodobě pomáhal. Pokud by nedošlo k jeho sňatku s dívkou Akha, nedošlo by ani k následným víceméně neřešitelným situacím. To říkám s vědomím toho, že kdybych byl v soukromí bez závazků, nebyl bych daleko od toho u těch Akhů třeba i zůstat.

 

 

 

v  Proč? Co Tě přitahovalo na jejich životě? Jak žijí? Jakou mají životní filozofii? 

 

Já jsem ještě z generace, která vyrostla bez počítačů, a v dětství jsem hltal mayovky a další knížky o amerických indiánech. Takže s trochou nadsázky - mravní zásady náčelníka Apačů a životní způsob indiánů podstatně ovlivňovaly utváření mého náhledu na svět. Kromě toho jsem vyrůstal (a žiji) na venkově ve statku, z jehož obýváku je to 40 metrů do nejbližšího lesa. To mě také utvářelo. Dodnes se trochu cítím být indiánem chyceným do pasti civilizace. Mimochodem ve vztahu k ženám se mi od vždycky líbí drobnější tmavovlásky s dlouhými rovnými vlasy… Život se seběhl tak, že doma se mnou v současnosti žijí tři děti, kterým v žilách po jejich tatínkovi koluje krev Inků… Život s Akhy by mi možná umožnil vymanit se z „civilizační pasti“. A spousta věcí z jejich života mi jako venkovskému klukovi není úplně cizí – živím se zemědělstvím, sekám močály v přírodních rezervacích, kácím stromy… Jsou mi blízká jejich sociální východiska, jejich náhled na svět. Neexistují mezi nimi například sociální třídy. Ano, jsou podřízeni náčelníkovi, který je ochráncem tradic, právní autoritou, ale jinak jsou si rovni. Mají úctu k starším kmene - v podstatě mají klasickou indiánskou „radu starších“ s poradním hlasem vůči náčelníkovi. Mají velmi liberální vztah k sexualitě - říkají, že sexuální styk je skvělou ochranou před zlými duchy, chlapcům dává sílu a dívkám zralost. Náčelník komunikuje s duchy, je zodpovědný za zdroje vody, obživy. V praxi to znamená, že musí naslouchat a rozumět přírodě, počasí, musí mít pokoru před prostorem, v němž žije a jehož je součástí. Jejich největší svátek roku – svátek houpání, to je základ, od něhož se odvíjí postup dětí na cestě k dospělosti, namlouvání… Paradoxně vidím v sociální roli toho svátku (to je teď u nás na vsi aktuální) spoustu podobností s tradicí našeho jihočeského masopustu.     

 

  

 

 

v  Došel jsi díky svým cestám k nějakému novému poznání, jinému vnímání věcí než doposud?  Inspirují tě Tvoje cesty ve vlastním životě a nacházíš nějakou spojitost i v každodeních tzv. “běžných“ Mám na mysli „běžné“mezilidské vztahy, rodinný život, partnerství…

 

 

Každá zkušenost člověka posouvá. Konfrontace s bídou, bolestí, smrtí. V průběhu svých cest jsem se několikrát dostal do mezní situace. V centrální Indii jsme si s kamarádem stopli náklaďák, který na venkově srazil a zabil člověka. Řidič se snažil ujet a jeden z místních lidí hodil proti ujíždějícímu autu keramickou nádobu. Pro mě z toho tak vyplynul i otřes mozku a šití hlavy bez umrtvení rány v nemocnici v Ágře. Při další cestě po Indii jsme projížděli svazovým státem Gudžarát  šest týdnů po silném zemětřesení. Začal jsem mít silné zdravotní problémy s trávením, které jsem za pochodu přeléčil třemi dávkami antibiotik. Po návratu domů jsem měl čtyři roky rozhozený krevní obraz a stopy po zánětech na většině vnitřních orgánů. A později se jen náhodou přišlo na to, že mi tenkrát před odjezdem při očkování zapomněli dát druhou dávku vakcíny proti choleře… I díky svým cestám mám stále častěji respekt před lidmi, kteří z pohledu většinové populace žijí tzv. primitivněji nebo jen jinak a proto jsou přehlíženi. Mám respekt před lecjakým bezdomovcem či podivínem. Protože nikdo nemáme patent na správný život. Naučil jsem se vážit si více jídla, pitné vody. Asi největším poznáním z mých cest pro mě je, že existuje překvapivě malá souvislost mezi hmotným dostatkem a subjektivním vnímáním šťastně prožívaného života.

 

Svojí knihou „Nenásilí – bojovat láskou“ se snažíš přispět k rozšíření myšlenky nenásilného boje a nenásilí jako životního postoje. Také k poznání, že tyto myšlenky jsou odedávna součástí naší „západní“ kultury. Ztotožnuji se s filosofií nenásilí, zároveň mi však v hlavě defilují všechny ty vraždy lidí, potažmo likvidace národů, které takto postupovaly…

 

K té filozofii nenásilí: podle mě to jde jen tehdy, když ty zásady přijme za své většina komunity, národa. Jednoho zabijí, tisícovku taky. Ale jen těžko vybijí celý národ (i když…). Kladu si třeba otázku: Pokud by lidé nespolupracovali za druhé světové války s nacisty, zemřelo by v koncentrácích tolik lidí? Pokud by lidé pro ně nevyráběli v továrnách zbraně, pokud by nefungovaly dráhy s transporty do koncentráků, mohli by nacisté vyhrát? Nebo by museli na „provozní problémy“ vyčlenit tolik lidí, že by neměl za ně kdo bojovat na ruské frontě? Myslím, že by stálo za to, věnovat ve školách větší prostor tématům jako je etika či osobní odp